Jaký je život novináře? – Nejen o tom v rozhovoru s rozhlasovou novinářkou Michaelou Veteškovou

Jak vás napadlo napsat o Josefu Sousedíkovi a Strele? Souvisí to s tím, že pocházíte ze Vsetína? Respektive jako vsetínská rodačka, kdy jste se poprvé setkala se jménem Josefa Sousedíka?

Poprvé jsem to jméno uslyšela z úst svého bratra, a to někdy v roce 1992–1993. Jednou přišel, měl rozšířené zorničky a vyprávěl mi, že ho učil potomek slavného muže Josefa Sousedíka, který pochází ze Vsetína a udělat strašně zajímavé věci pro své rodné město. Začal mi o tom vyprávět a já jsem mu tehdy nevěnovala pozornost. Občas mi o něm přinesl nějaký výstřižek.  A byl na mě i možná trochu naštvaný, říkával: „Ty seš novinářka, která točí s kdejakou slavnou osobností, s herci někde z Ameriky, ale vůbec nevíš, že tady existoval tak slavný člověk a úplně na to kašleš.“ To se mi zasunulo do mysli a už jsem to nijak neřešila. Uběhl nějaký čas a můj brácha už tu není a já jsem si uvědomila, že jsem nesplnila jeho jeden sen – mluvit o Sousedíkovi. A shodou okolností se do toho připletli moji přátelé, kteří se stali členy sdružení Josefa Sousedíka (pozn. redaktora: celým názvem Občanské sdružení pro uctění památky Josefa Sousedíka) a na Silvestra 2024 se mě zeptali, jestli se nechci vrátit k tomuto tématu, poslat na Vsetín alespoň regionálního reportéra, udělat zmínku, že existoval … A já v té chvíli ucítila strašný tlak a uvědomila jsem si, že tu reportáž udělám sama. Je to můj dluh. Udělám to i pro bráchu … Takhle patetické to bylo … Víte co, já jsem vůbec nevěděla, co bude. Já jsem nevěděla, že potkám Tomáše Sousedíka, vůbec jsem netušila, že mohu jet Strelou. Najednou se to všechno začalo nabalovat.

Co vzniklo dříve, nápad napsat dětskou knihu o Sousedíkovi nebo vytvořit podcast?

Podcast. Nejprve vznikly reportáže, řekla jsem si, že to uchopím zpravodajsky. Sousedík tady na Vsetíně nemá hrob a tak dále. A jak se nabalovali ti lidé, kteří byli čím dál tím více nadšenější a jak jsem odkrývala celý jeho příběh, už jsem věděla, že musím za editory a redaktory Českého rozhlasu. Ptala se jich, zda ví, kdo byl Sousedík. Nebylo je vůbec lehké přesvědčit je o tématu. Bylo těžké si prosadit ten nápad. Ano, asi pomohlo i to, že jsem zaměstnanec rozhlasu i ta paní šéfová. A měla jsem už také něco za sebou v podcastech. Doslova jsem si musela vyboxovat vysílací čas. Připravila jsem si celý pořad, pustili si to a zjistili, že to vůbec není špatné. Vznikl 1. díl a 2. díl, pak se to reprízovalo. A reportáž nakonec poslali i na nějakou mezinárodní soutěž. Takže ten podcast vznikl, protože jsem to strašně moc chtěla.

No a potom jsem jela Strelou. 3. května 2024. Já se tam vnutila. Dozvěděla jsem se, že na Vsetín přijede Slovenská strela a já jsem řekla, že potřebuji vidět výjezd Strely. Že natočím reportáž. Ta paní, se kterou jsem v Tatře mluvila, zjistila, že píši knihy reportážních pohádek. Možná jen ze slušnosti říkala, že třeba napíši i nějakou pohádku o Strele, když už tam budu. No a já jen tak z žertu řekla, bylo to vše jen jako small talk, že to mě tam nejdříve musejí pustit. (smích) A ona mě tam fakt pustila. A ještě tam mohl být můj manžel s Fabiánem (pozn. red.: syn paní Veteškové).

Pak přišlo uvědomění si, že jedete v něčem jedinečném. A já si uvědomila, že o tom musím taky říct děckám a věděla jsem, že to tam dám, ale nevěděla jsem jak, byl to jen nápad. Všechno to byly velké náhody. Já měla v té době nasmlouvané jiné knížky, editorka měla jiný ediční plán… Vlastně nic nebylo plánované. A teprve až vznikla knížka, tak mě napadla myšlenka na film pro školy. To vycházelo z těch situací, které se děly, to nebyl vůbec žádný plán. A potom vznikl i nápad předělat Dílnu malého novináře, což je jiný můj projekt, kde pracuji s reportážními pohádkami a přepracovala jsem na míru Strely i tuto „Dílnu“. A jezdím po celé republice, pojedu na Slovensko a mám pozvání také do Německa, do Švýcarska. A dokonce i do Ameriky, tam mám ale strach letět. Do Michiganu pro krajany, takže přednáška částečně v češtině i v angličtině.

Jak dlouho působíte v Českém rozhlase a jak se změnila práce novináře od Vašich profesních začátků až do dnešní doby podcastů a sociálních sítí?

Velmi zásadně. Já jsem pracovala už jako studentka v Českém rozhlase v roce 1996, 1997. Učila jsem se stříhat reportáže na velkých mašinách, velkých jako tento stůl, byly 2 kotouče, úzké pásky a musela jsem vystříhávat každý nádech, každý mlask… tehdy byl tady velmi dominantní Český rozhlas, takže nebylo zapotřebí být úplně rychlý na informace, novináři byli více v úctě, ale to je asi takový vývoj. Když se na to podívám zpětně, novináři nejsou váženými osobnostmi, jsou pokládáni za lidi, kteří obtěžují, jsou drzí, nejsou nutní a novinář nemá už takovou váhu, jakou měl dříve. To si myslím a také vidím na besedách, profese novináře není brána jako něco potřebného, vidí nás jako ty paparazzi, jako ty dotěrné. Dotěrní ale musíme být zejména na ty, kteří nechtějí odpovídat na ožehavé otázky. Kdysi byl novinář váženou profesí, musel být řemeslně vybavený, musel mít intelektuální vybavenost. Dnes může být díky sociálním sítím novinářem takzvaně kdekdo. Natočím nějaký záběr, dám to na sociální sítě a myslím si, že jsem novinář. Ale oni neví, jaká jsou pravidla hry – ověřování informací z několika zdrojů, etický kodex, nepoužívám skrytý mikrofon, nepoužívám vyjádření dětí, pokud mi nedají svolení rodiče, nedělám záběry, které jsou choulostivé, velmi bolestné téma – nezabírám mrtvé lidi na válečném území. Ta etika se strašně posunula. Ale za to si můžeme my novináři, to už je zase další téma. Takže, jak se změnila novinařina? Velmi zásadně a velmi zásadně ji ovlivňují sociální sítě a novinařina je v současné době ve velké krizi.

Jaká je práce s dětmi a co Vám přináší?

Je to něco, co mě dělá šťastnou. Je to něco, co potřebuji. V roce 2018 jsem přišla s nápadem, že převyprávím dějiny Československa od roku 1918 do roku 1993 a udělám učebnici dějepisu jako reportážní pohádky – proces se Slánským, rok 1968, 1989... Pět vydavatelů jsem oslovila, předtím jsem měla za sebou jiné bestsellery, ale nikdo se nenašel. Až současná moje vydavatelka. A já ji slíbila: „Veroniko, když do toho půjdeš, budu objíždět jakoukoli knihovnu a školu a půjdu jim tam vyprávět.“ A najednou se z těch besed staly „Dílny malého novináře“. Tam jsem zjistila, že být novinářkou je fajn, ale co je nejlepší, když dostanete zpětnou vazbu od těch dětí. Odjíždím z besed totálně unavená, ale když se stane ta krásná situace jako třeba tady ráno, když ten kluk řekl, jak může vidět, když má zavřené oči a spolužačka reagovala, že má přece fantazii a představivost… To je tak něco nádherného, že si říkáte, že to není marné, že je to super. Práce s dětmi je nekompromisní, někdy vás může zranit, ale má to smysl.

Jak na vás působilo, že jste měla možnost projet se se Strelou?

Jsem z toho rozsekaná ještě teď. Sedím tady u Strely a říkám si, fakt jsem s ní jela?

S kolika potomky pana Sousedíka jste se setkala?

S jedním. Loni jsem potkala nejmladšího syna Tomáše. Hodně mluvil o svých sestrách. A můj brácha potkal na Vsetíně toho synovce, ten už taky nežije. A potom ještě žije paní Sousedíková, která je příbuzná, do rodiny se přivdala. Tomáš Sousedík má taky děti. Ptala jsem se, zda s nimi mluví o dědovi a prý ano, protože paměť a vzpomínky chtějí uchovat.

Když se vrátím k vaší profesi, s jakou nejzajímavější osobností jste se setkala?

(mlčení) To nejde odpovědět. V každé etapě je to jinak a jiné. Já se velmi ráda potkávám s lidmi, takže mě obecně fascinují osoby, které za něčím jdou a není o nich slyšet a vidět. Nejde určit jednoho člověka. Fascinují mě lidé s velkým příběhem a pokorou. Ale když už jsem u toho, tak byste se divila, že čím větší osobnost potkám a mám trému – a vždycky mám trému, vždycky i po těch 30 letech nebo jak dlouho tuto profesi dělám – ať už je to herec, dramatik, fakt osobnost, třeba Daniel Craig z bondovky, tak oni jsou strašně skromní, pokorní. Oni by se nejraději ztratili od toho mikrofonu. A to jsem zažila také u Václava Havla. Točila jsem, když představoval svoji hru Odcházení. Už nebyl prezidentem. Já jsem tam tehdy ještě jako fakt začínající novinářka na začátku kariéry přišla a on měl kolem sebe ochranku a všude byla spousta novinářů, fotoaparátů, všichni se předháněli, aby ho měli … A pak tam stojí nějaká ženská a začne se s ním bavit o Odcházení a já jsem věděla, že ty moje otázky jsou možná pitomé a věděla jsem, že jsem nervózní a on si prostě zjednal pořádek a fakt mi nechal říct tu otázku a fakt jsem s ním mluvila asi 7 nebo 8 minut … a na to nezapomenu. Ale to obecně, takoví lidé mě fascinují. A potkala jsem jich určitě více.

Děkuji moc za rozhovor a přeji vám stále tu neutuchající energii, která z vás vyzařuje při práci s dětmi.

Připravila: Kateřina Mokryšová 

Michaela Vetešková čte z knihy Strela ve Slovenské strele